Vernisáž výstavy - Jindřich Zeithamml

Sochařské dílo Jindřicha Zeithammla je původní svým ryzím založením. Rafinovaná neokázalost sochařského výrazu prostupuje souběžně mnoha významovými rovinami, z nichž některé jsou určeny pouze zasvěceným divákům. Výsledek práce spatřuje autor v procesu proměny toho, co je zamýšlené, v to, co dostává konkrétní tvar. Zda je tento tvar dobýván z hmoty, která klade odpor, zda je vyjevován ze sotva rozlišitelné plochy obrazu, zda je vytvářen řádkovým zápisem kresebných stop-vrstev na papíře (podobně jako písmo) či konstelací barevných obrysových a plných plošných elementů v unikátních tiscích, není pro sochaře podstatné. Českobudějovická výstava představuje část tvorby Jindřicha Zeithammla, která je formulována plošně, nebo se k ploše primárně vztahuje. Ať jsou to kresby z druhé poloviny 70. let, z doby, kdy autor studoval na Kunstakademii v Düsseldorfu u profesora Norberta Krickeho, nebo obrazy z téže doby, které se vyjevují ze sotva viditelné roviny a odkazují svou efemérní světelnou konstitucí na mytologická a mystická východiska, ke kterým se Jindřich Zeithamml neustále vrací i ve své sochařské tvorbě. Ale je to také řada neustále přibývajících barevných tisků vznikajících průběžně, kde se na různých formátech proměňuje především vztah mezi volenými prostými elementy a rámcem, který je jim určen, nebo který samy určují. A v neposlední řadě jsou to závěsné formáty na pomezí obrazu a sochy, které na výstavě zastupují dva barevně odlišné ovály z roku 1975, jež reprezentují počátek či východisko vztahů-polarit v díle Jindřicha Zeithammla. Hranice mezi uměleckými disciplínami jsou v tvorbě Jindřicha Zeithammla prostupné. Za touto prostupností stojí autorovo nekompromisní úsilí dotknout se toho, co bychom mohli společně s filosofy Edmundem Husserlem a Janem Patočkou nazvat „přirozeným světem“, a to ve všech jeho nejistých, ale možných předpokladech, jistých principech, zahalených tajemstvích, transcendentních rovinách i otevřených horizontech. Petr Vaňous